K tomu, aby se fyzická osoba s finančními problémy vyrovnala s dluhy, bývá často využíváno osobního bankrotu, neboli oddlužení, jež je vymezeno v insolvenčním zákoně. Osobního bankrotu je možné využít pouze za předpokladu, že dluhy dotyčné osoby nemají původ v podnikatelské činnosti. Oddlužení není možné využít také v tom případě, kdy finanční potíže dlužníka vznikly kvůli nesplacenému leasingu nebo hypotečnímu úvěru. Nejčastěji se tedy jedná hlavně o dlužníky, kteří nemohou nadále splácet své spotřebitelské nebo hotovostní úvěry. Dlužník se vypořádává se svými věřiteli tak, že zajištěným věřitelům splatí veškerou dlužnou částku, věřitelům nezajištěným jen část dluhu a zbytek dlužné částky bude dlužníkovi odpuštěn.
Návrh na oddlužení podává vždy pouze dlužná osoba, spolu s ním se podává také insolvenční návrh. Každý návrh na oddlužení musí zahrnovat informace jako je jméno dlužníka a jména osob odpovědných za dlužníka, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech, informace o příjmech dlužníka za uplynulé tři roky, dále by měl obsahovat zvolenou formu oddlužení či seznam majetku dlužníka. Podle insolvenčního zákona si dlužník může zvolit dva různé způsoby oddlužení. V prvním případě dochází k jednorázovému vyrovnání věřitelů s dlužníkem, a to prostřednictvím prodeje dosavadního majetku dlužníka. Tím pádem už nebude v budoucnu postihován jeho příjem. Ve druhém případě se dlužník s věřiteli domlouvají na splátkovém kalendáři, a tak dlužník platí každý měsíc v následujících pěti letech svým věřitelům určitou částku ze svého příjmu.