Proces svařování byl objeven starověkými civilizacemi před více než šesti tisíci roky. V dřívějších dobách se sváření využívalo hlavně během výroby zbraní. Spojování kovů za pomoci sváření se začalo používat až během devatenáctého století. V devatenáctém století byly využívány zejména dvě techniky svařování, jednalo se o svařování plamenem a o obloukové svařování. K rozvoji speciálních postupů sváření, jako jsou například elektronový nebo laserový paprsek, došlo až během druhé poloviny dvacátého století.
Výsledkem procesu sváření je celek, který vznikl trvalým spojením dvou a více materiálů. Aby toto spojení bylo úspěšné, musí na svařované části působit teplo, tlak, nebo teplo a tlak současně. Zároveň platí pravidlo, že čím více dodáváte tepla, tím méně stačí dodávat tlaku. A naopak samozřejmě. Pod pojmem svařování si každý nejčastěji vybaví spojení kovových materiálů, svařovat se mohou však i materiály nekovové. Jelikož při svařování dochází ke spojení různých materiálů a vznikají různé typy spojů, jsou tomu i uzpůsobeny různé metody svařování. Mezi nejvyužívanější metody tavného svařování se řadí svařování plamenové, elektronové či obloukové. Tlakové svařování zahrnuje metody jako svařování kovářské, difúzní a svařování výbuchem. Svařovací technika je také důležitou součástí procesu svařování.
Svařovací technika zahrnuje všechna zařízení, která se využívají ke svařování. Konkrétně se jedná například o invertory, o svářecí hořáky, svářecí poloautomaty, autogeny nebo o kompresory. Během několika posledních let roste význam svářecích invertorů. Invertory je miniaturní svářecí technika, kterou vyhledávají nejen domácí kutilové pro práci ve svých dílničkách, ale také profesionálové na stavbách nebo v jejich dílnách.